Jako na houpačce aneb jak vznikala má kniha

V poslední době se mám jako na houpačce. A tak jsem se alespoň dnes rozhodla zvolnit, především také kvůli nastupující migréně. A snad na mě padla i opožděná jarní únava. A jelikož se za pár dní spouští předprodej mé knihy, rozhodla jsem se trochu popovídat o tom, jak vlastně vznikala.

Jak už jsem říkala, v poslední době se mám jako na houpačce. Spousta práce a já si jí přibírám ještě víc. Ach, ten workoholismus. A když nepracuju, stejně se věnuju svým dalším projektům. A dnes mi tělo nastupující migrénou oznámilo, abych zpomalila. A tak jsem ráno dodělala jen nezbytnosti, dojela si na nákup a... dala si dvacet.

Před chvilkou jsem popadla višně v hořké čokoládě, nakrmila svou kočičí rodinu a chtěla jsem se uchýlit k další práci. V tom jsem si ale uvědomila, že žádné deadliny vlastně nastavené nemám a že jsem sama sebe celý týden hnala vpřed. Vždyť i já si zasloužím den volna navíc, no ne?

A tak jsem si pustila hudbu. Můj playlist indie a britpopu na Spotify, který mi vždy zlepší náladu. A taky mě už po milionté donutí mrknout na Black Books. Protože... Bernard Black. Místo toho jsem si ale sedla k blogu a rozhodla se popovídat o tom, jak vznikala kniha.

Ta se jmenuje prostě Sny. Vlastně bude jmenovat. Záleží na tom, jak úspěšný bude předprodej, tedy zda se na ni vybere potřebná částka.

Sny jsou kolekcí básní a storytellingu, tedy minimalistických příběhů v ich-formě. I když vlastně jde spíše o jakési monology. Mou inspirací byly mé sny, fyzika a příroda. Na všechny tyto prvky budete moci narazit ve všech mých pisatelských dílech. A samozřejmě i na lásku!

Psaní ale neprobíhalo tak, že bych si sedla k notebooku nebo zapisovala první, co mě napadne, do svého deníku. Materiál jsem sbírala několik let. A ani to není celý proces. Chci si popovídat o tom, jak jsem vlastně psala.

Zcela upřímně, když jsem v dobré náladě, nenapíšu ani čárku. Sama sebe vždy musím dostat do melancholického až depresivního stavu, abych dala průchod úplně všem emocím, které Sny formovaly. To, co mají všechna má díla společného, jsou sluchátka a hudba. A výhradně ta instrumentální. Jóhann Jóhannsson, Nils Frahm a Ben Frost. To je taková moje trojice, bez které skutečně nenapíšu nic.

Nejraději také píšu po večerech a nocích, kdy je naprostý klid a já se můžu na psaní soustředit. A případně si u něj i poplakat. Někdy je to totiž emocionálně velice vyčerpávající. Svým způsobem je pro mě psaní terapií.

Někdo by snad mohl namítnout, co je na napsání básně nebo monologu tak složitého... a popravdě: všechno i nic. Záleží na tom, jakým způsobem se chcete před čtenáři prezentovat. Zda v nich chcete jen něco zanechat, nebo zda chcete, aby si sedli kolem vás a poslouchali. A nemohli se nabažit toho, co bude dál. A jak a zda bude příběh končit. Protože když pro někoho něco končí, pro jiného je to vlastně začátek.