ooOoOO O OOoOoO oOo (Czech / English)

 Už si ani nevzpomínám na to, proč jsem stála na nádraží v nedalekém městě. Nevzpomínala jsem si na to, kdo jsem. Jako kdybych se proměnila v jiném, ale zároveň stejném těle v alternativním vesmíru. Dokonce i přilehlý park působil stejně. Přesto když jsem přešla silnici a rozhlédla se, něco bylo jinak. Kavárna, kterou jsem často navštěvovala, teď zela prázdnotou. Výloha byla rozbitá a židle tvořily venku jakousi barikádu. Podobně na tom byly i další obchody. Šedá obloha doplňovala pochmurnost města, jež patřilo dříve k vyhlášeným lázeňským metropolím. Najednou bylo ale všechno jinak.

Obličeje lidí, které jsem míjela, působily tak prázdně. Bez emocí. Bez naděje. Bez duše. A jen slepě kráčeli kolonádou. Nechápala jsem, co se děje. Když jsem došla na rozcestí parku, nad hlavou mi prolétlo několik dronů mířících za barikádu, která blokovala ulici na levé straně.

Rozhlédla jsem se ještě jednou kolem sebe, abych zastavila někoho, kdo by mi prozradil, co se stalo, ale každý kolemjdoucí byl tak prázdný. Kolem mě prolétl list starých novin, ale než jsem ho stihla sebrat, slyšela jsem za sebou hlas. Otočila jsem se směrem k barikádě, za kterou mířily drony, a přede mnou stál mladý muž. Byl o dost vyšší, ale na sobě měl potrhané oblečení a jeho tvář byla špinavá od popela.

„Pojď rychle sem, než tě najdou. Honem!“

Na nic jsem nečekala, ale rychle jsem se k němu rozeběhla. Krátce nato se rozezněly městem sirény. Nezněly poplašně, ale výstražně. Jejich zvuk mi naháněl husí kůži a já jsem se snažila dostat přes hromadu něčeho, co byl pravděpodobně dříve nábytek z přilehlých divadel a kaváren. Muž mě držel za obě paže, aby mě vytáhl k sobě, a já jsem začínala mít strach, že se nestihnu včas dostat na druhou stranu.

I když jsem muže neznala, něco mi našeptávalo, že mu i tak můžu věřit. Jako kdybychom se už někdy setkali, ale já jsem si na jeho tvář nemohla vzpomenout. Přesto mě k němu něco táhlo. Podobně jako když mě táhl on na druhou stranu blokády.

Jakmile jsem byla tam, rychle mě vedl pryč z místa a chvílemi se díval nad hlavu, zda nás drony nepronásledují. Trvalo to jen pár minut a kráčeli jsme skrze ruiny, které dříve bývaly předměstím. Teď ale skoro splývaly s přilehlými poli. Jakmile jsme prošli ruinami, muž chtěl sejít na polní cestu. V ten moment jsme za zády ale uslyšeli zvuk dronů a rychle se skrčili pod křoví lemující silnici. Měli jsme štěstí. Drony zamířily jiným směrem a my jsme mohli pokračovat dál.

Aniž bych si to uvědomila, muž mě celou dobu držel za ruku. A i když byla drsná, ve stisku jsem cítila ne pevnost, ale citlivost. Jako kdybychom se za ruce už někdy dřív drželi. Kráčeli jsme dál zablácenou cestou, až jsme došli k opuštěné budově. Ze dveří vycházela nějaká žena se starším mužem, který na nás mávl a vydal se k nám, aby nás přivítal.

„Tak tě konečně našel.“

„Proč si na nic nevzpomínám?“

„Trochu jsme s tím počítali,“ odpověděl. Stařec, který nás vítal, se tvářil celou dobu vlídně. Jako kdybych měla znát i jeho. „Vezmi ji na zahradu.“

Můj doprovod přikývl a zavedl mě na zahradu. Místo chránily stromy a uprostřed malého prostoru byl velký kámen. Celé místo působilo až rituálně. Přesto se ve mně neprobouzel strach. Muž pustil mou ruku a odešel opodál, aby z malého stolku pod oknem budovy sebral lahvičku s černou tekutinou a hnědý kožený obal. Opatrně lahvičku položil na kámen připomínající obětní oltář a stejně tak kožené pouzdro, které přede mnou rozbalil. Bylo v něm cosi, co připomínalo tetovací jehly.

„Nemusíš se bát,“ vše ponechal na místě a vydal se znovu ke mně.

„Nebojím se.“

Nechala jsem ho, aby mi rozepl zelené šaty a odhalil záda. Popošel kousek dál a já jsem cítila, jak mě sleduje. Mou bledou kůži. Mou duši.

„Tohle možná zastudí,“ řekl nakonec.

Vzal do ruky lahvičku s inkoustem a chrstl několik kapek na moje záda a část na můj krk. Cítila jsem, jak mi inkoust stéká po zádech. Muž mě pak zavedl ke kameni, abych se položila na břicho. Šedou oblohu nad námi začala pomalu střídat oranžová s bílou. A pak to začalo. Muž se pustil do díla a začal podle skvrn a cákanců tetovat. Ale ne strojkem, vystačil si jen s jehlou.

„Bolí to moc?“

„Nebolí.“

Nelhala jsem. I když jsem cítila jehlu tančit pod mou kůží, bolest jsem necítila. Pomalu jsem si začala vzpomínat na to, kým jsem byla. Na ženu, kterou jsem. Jako kdyby se s každou přibývající linkou na mé kůži probouzelo i mé pravé já. Ta zapomenutá verze mě.

Před očima jsem ale neměla hrůzy, které se ve městě odehrály. Viděla jsem sebe a muže, který mě tetoval. Ne teď a tam. Ale kdysi. Byli jsme šťastní a spolu. Milovali jsme se. Teď už jsem to věděla. Už jsem si vzpomněla na to, že muž, který mě zachránil, byl můj manžel. Znovu se mi rozbušilo srdce. Jako kdybych se znovu zamilovala.

„Já už si vzpomínám.“

(Foto: Chat GPT)

-

I can no longer remember why I was standing at the train station in a nearby town. I couldn’t remember who I was. It was as if I had transformed into a different, yet somehow identical body in an alternate universe. Even the park nearby looked the same. Yet when I crossed the street and looked around, something was different. The café I used to visit so often now stood abandoned. Its window was shattered, and chairs had been piled outside into a makeshift barricade. The other shops were in much the same condition. A gray sky added to the gloom of the town, which had once been renowned as a spa destination. But now everything was different.

The faces of the people I passed seemed so empty. Without emotion. Without hope. Without a soul. They simply wandered along the colonnade. I couldn’t understand what was happening. When I reached a fork in the park path, several drones flew overhead toward a barricade blocking the street to the left.

I looked around once more, hoping to stop someone who could tell me what had happened, but every passerby seemed just as empty. A page from an old newspaper blew past me, but before I could pick it up, I heard a voice behind me. I turned toward the barricade the drones had been heading for and saw a young man standing before me. He was much taller than I was, dressed in torn clothes, his face stained with ash.

“Come here, quickly, before they find you. Hurry!”

I didn’t hesitate. I ran toward him. Moments later, sirens echoed through the town. They did not sound like alarms but warnings. Their sound sent chills down my spine as I struggled over a heap of what had probably once been furniture from nearby theaters and cafés. The man grabbed both my arms to pull me up, and I began to fear that I wouldn’t make it to the other side in time.

Even though I didn’t know him, something inside me whispered that I could trust him. It felt as though we had met before, yet I couldn’t remember his face. Still, something drew me toward him. Much like he was pulling me to the other side of the barricade.

Once I was across, he hurried me away from the area, occasionally glancing upward to make sure the drones weren’t following us. It only took a few minutes before we were walking through ruins that had once been part of the suburbs. Now they almost blended into the surrounding fields. As soon as we passed through them, the man started toward a dirt road. Just then, we heard the sound of drones behind us and quickly crouched beneath the bushes lining the roadside. We were lucky. The drones headed in another direction, and we were able to continue.

Without realizing it, I had been holding his hand the entire time. Though it was rough, I felt not strength in his grip but tenderness. As if we had held hands before. We continued along the muddy path until we reached an abandoned building. A woman and an older man emerged from the doorway. The older man waved at us and walked over to greet us.

“So, you finally found her.”

“Why can’t I remember anything?”

“We expected that, at least a little,” he replied. The old man’s expression remained kind the entire time, as though I should have known him too. “Take her to the garden.”

My companion nodded and led me there. Trees sheltered the space, and in the center stood a large stone. The place felt almost ritualistic. Yet despite everything, I felt no fear. The man released my hand and walked to a small table beneath a window, where he picked up a vial filled with black liquid and a brown leather case. Carefully, he placed the vial on the stone, which resembled an altar, and then unrolled the leather pouch in front of me. Inside were objects that looked like tattoo needles.

“You don’t have to be afraid,” he said, leaving everything where it was before walking back to me.

“I’m not afraid.”

I let him unfasten my green dress and expose my back. He stepped away for a moment, and I could feel his eyes on me. My pale skin. My soul.

“This might feel a little cold,” he finally said.

He picked up the vial of ink and splashed several drops across my back and onto my neck. I felt the ink running down my skin. Then he guided me to the stone and helped me lie on my stomach. Above us, the gray sky slowly gave way to shades of orange and white.

Then it began.

The man set to work, tattooing according to the stains and splatters of ink. Not with a machine, but with nothing more than a needle.

“Does it hurt much?”

“No.”

I wasn’t lying. Even though I could feel the needle dancing beneath my skin, I felt no pain. Slowly, I began to remember who I was. The woman I had been. It was as though each new line etched into my skin awakened another part of my true self. The forgotten version of me.

But the visions that filled my mind were not of the horrors that had unfolded in the town. Instead, I saw myself and the man tattooing me. Not here and now, but long ago. We had been happy. Together. We had loved each other.

Now I knew.

I remembered that the man who had saved me was my husband.

My heart began to race again. As though I were falling in love for the very first time.

“I remember now.”