Lidstvo se zničí tím, že dostane všechno

 

Co když největší hrozbou pro lidstvo nebude nedostatek, ale přebytek? Nikdy v historii jsme neměli tolik možností, tolik technologií ani tolik pohodlí. Přesto se stále ženeme za něčím dalším. Za větším majetkem, větší mocí, větším úspěchem. Touha po lepším životě nás dokázala posunout vpřed, ale ve chvíli, kdy se změní v nenasytnost, může začít ničit právě to, co jsme se snažili vybudovat. Možná se lidstvo nezničí proto, že bude mít málo. Možná se zničí ve chvíli, kdy bude mít téměř všechno, ale zapomene, co je skutečně důležité.

Před chvílí jsem sepsala filmový článek pro společný web, který mám s kamarádkou. V momentě, kdy jsem klikala na tlačítko „Publikovat“, jsem si uvědomila, že lidstvo by se nemělo být ani tak válek jako spíš samo sebe. A to proto, že existuje jedna zvláštní věc, která provází lidstvo od jeho počátků. Nikdy nemáme dost.

Když máme něčeho málo, toužíme vlastnit víc. Co když máme ale víc? Chceme ještě víc. A když získáme téměř všechno, začneme hledat něco nového, co nám stále chybí.

Člověk dokázal během několika tisíciletí vytvořit neuvěřitelné věci. Postavil města, která sahají k oblakům, naučil se léčit nemoci, které kdysi znamenaly jistou smrt, prozkoumal nejhlubší oceány i vzdálený vesmír. Vynalezl technologie, které by ještě před několika staletími působily jako magie. A přesto se zdá, že čím více máme, tím méně jsme spokojení.

Možná právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů naší civilizace.

Nikdy v historii jsme neměli tolik možností. Nikdy jsme neměli tolik pohodlí, tolik informací, tolik způsobů, jak si usnadnit život. Přesto se stále ženeme za něčím dalším. Za vyšším postavením. Za větším majetkem. Za větším vlivem. Za pocitem, že konečně dosáhneme bodu, kdy si řekneme: „Teď už je to dost.“ Ale doběhneme někdy do tohoto cíle? Bohužel si neuvědomujeme to, že lidská touha nezná hranice.

Touha sama o sobě není zlá. Protože právě touha je jedním z důvodů, proč lidstvo přežilo a rozvíjelo se. Touha poznávat nás přivedla k vědě. Touha tvořit nám dala umění. Touha zlepšovat život vedla k medicíně, technologiím a objevům, které zachránily miliony lidí. A jak zpívá Daniel Landa ve své písni: „Touha je žít“.

Problém nastává ve chvíli, kdy se zdravá ambice změní v nenasytnost. Když člověk přestane hledat smysl a začne hledat pouze vlastnictví. Když už nechce něco vytvořit, ale něco ovládnout. Když nechce být lepší, ale chce být nad ostatními.

Nejeden člověk si řekl, že zvolní, až bude vydělávat více, až bude mít větší dům, až bude úspěšnější, až bude známější či až bude mít více peněz. Jenže když člověk daného cíle dosáhne, často zjistí, že pocit naplnění příliš dlouho nevydržel. Větší dům je tak najednou malý. Úspěch je tak najednou skličující. Být známý znamená ztrátu soukromí. A peníze? Za ty si štěstí nikdo nekoupí. Přinejmenším ne to opravdové štěstí.

Už dávní filozofové upozorňovali na to, že člověk, který není schopen ovládat své touhy, se nestává svobodnějším, ale naopak jejich otrokem. Stoikové věřili, že skutečná svoboda nevychází z toho, že můžeme získat všechno, co chceme, ale z toho, že nepotřebujeme všechno, co nám svět nabízí.

Podobnou myšlenku najdeme i v buddhismu, který upozorňuje, že nekonečná připoutanost k věcem a touhám vede k utrpení. Ne proto, že bychom neměli mít radost z krásných věcí, ale proto, že pokud postavíme své štěstí pouze na tom, co vlastníme, vždy budeme žít ve strachu, že o to přijdeme. A člověk, který se bojí ztratit svůj majetek, moc nebo postavení, je ochoten udělat mnoho věcí, aby je udržel.

Snad bych tady mohla zmínit i snímek Matrix, který vychází z mnoha východních filozofií. Každý, kdo byl ze simulace osvobozen, se probudil do děsivého futuristického světa – nahý. Bez ničeho. Jak Morfeus později vysvětluje, vysvobodit dospělého člověka z Matrixu je velice rizikové, protože člověk se se skutečným světem nemusí smířit a buď zešílí, nebo spáchá sebevraždu.

Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Dovedete si představit, že by vás teď někdo vyrval z reality a vy byste se probudili na lodi o sto let později, zcela nazí? Vaše rodina už dávno nežije. Vaši mazlíčci jsou pryč. Svět ovládají stroje, které lidi pěstují jen jako baterie, z nichž čerpají energii. A vy? Kdo vlastně jste?

Samotný pocit osvobození v sobě nese riziko. Ne nadarmo se ve čtvrtém díle Matrixu Sati při osvobozování Trinity ptá Nea: „A co když je tam šťastná?“

Zpět ale k dnešní myšlence.

Stačí se podívat do historie a zjistíme, že mnoho největších tragédií lidstva nevzniklo kvůli tomu, že by někdo neměl vůbec nic. Vznikly proto, že někdo chtěl víc. Větší území. Větší moc. Větší bohatství. Větší kontrolu. Války často nebyly vedeny proto, aby obyčejní lidé mohli žít lepší život. Byly vedeny kvůli ambicím těch, kteří chtěli rozšířit svůj vliv. Kvůli vůdcům, kteří odmítali přijmout hranice své moci. Kvůli lidem, kteří uvěřili, že jejich vlastní cíl je důležitější než životy ostatních.

Dějiny lidstva jsou plné příběhů o tom, jak touha jednoho člověka po moci dokázala zničit životy milionů. A možná je na tom nejděsivější skutečnost, že se tento vzorec stále opakuje.

Zatímco dříve se bojovalo o království, dnes se bojuje o zdroje, ekonomický vliv, politickou převahu a kontrolu nad strategickými oblastmi. Dříve se dobývala území mečem, dnes tu máme jaderné zbraně. Dnes se dobývají trhy, suroviny a informace. Zatímco nástroje se změnily, lidská touha po moci zůstala stejná.

Protože v okamžiku, kdy člověk přestane vidět druhého člověka jako živou bytost a začne ho vnímat pouze jako překážku, pracovní sílu, číslo nebo prostředek k dosažení cíle, začíná něco velmi nebezpečného. Ztráta lidskosti. A právě tam možná začíná skutečný rozklad civilizace.

Největší nebezpečí nenasytnosti spočívá v tom, že nezačíná jako něco viditelně zlého. Málokdo ráno vstane s myšlenkou, že chce zničit svět. Málokdo si přizná, že touží po moci jen proto, aby mohl ovládat druhé. Málokdo sám sebe označí za člověka, který má příliš mnoho. Tato nenasytnost začíná pozvolna.

Jedním rozhodnutím, které omluvíme jako nutnost. Jedním krokem překročíme hranici, kterou bychom dříve nepřekročili, protože si řekneme, že tentokrát uděláme výjimku. Ve skutečnosti ale zjistíme, že tyto výjimky začínáme dělat stále častěji. A najednou ztratíme cestu i sami sebe. Nevidíme už nic kolem sebe než poklad na konci cesty.

Historie lidstva je příběhem lidí, kteří chtěli více, než potřebovali, a byli ochotni za to zaplatit životy ostatních. Moc má totiž jednu nebezpečnou vlastnost. Čím více jí člověk získá, tím snadněji uvěří, že jí stále nemá dost. Stejně jako peníze.

Často slýcháme, že bohatství samo o sobě není problém. A je to pravda. Peníze mohou být nástrojem, který umožňuje tvořit, pomáhat, rozvíjet společnost a zlepšovat životy lidí. Problém nevzniká ve chvíli, kdy člověk peníze má, ale ve chvíli, kdy peníze začnou vlastnit jeho. Kdy přestane přemýšlet nad tím, zda je něco správné, a začne se ptát pouze na to, zda je to výhodné.

Žijeme ve světě, který dokáže téměř všechno změřit. Dokážeme spočítat ekonomický růst. Dokážeme změřit produktivitu. Dokážeme vyhodnotit hodnotu firmy v miliardách. Dokážeme spočítat počet prodaných výrobků, návštěvníků, zákazníků nebo kliknutí. Přesto existují věci, které žádná tabulka nezachytí.

Kolik strachu cítil člověk, který přišel o domov. Kolik bolesti způsobil pracovní tlak někomu, kdo už nemohl dál. Kolik rodin zaplatilo cenu za rozhodnutí několika mocných lidí. Kolik zničených životů se skrývá za číslem v ekonomické statistice.

Moderní svět má jednu velkou slabinu. Často totiž dokážeme vidět výsledek, ale nevidíme člověka za ním. Vidíme levnější výrobek, ale ne vždy člověka, který ho vyrobil. Vidíme levnou energii, ale ne vždy krajinu, která byla zničena kvůli její těžbě. Vidíme ekonomický úspěch, ale ne vždy lidi, kteří za něj zaplatili. A právě v tom spočívá jeden z největších problémů civilizace.

Zapomněli jsme, proč bychom vlastně prosperovat měli. Ekonomika má sloužit člověku. Ne člověk ekonomice.

Je třeba také připomenout, že ne všechny války začínají na bojišti. Skutečná válka začíná v okamžiku, kdy někdo přestane vidět druhého člověka jako sobě rovného. Začíná přesvědčením, že jedna skupina lidí má větší hodnotu než jiná. Začíná myšlenkou, že naše pohodlí, naše bezpečí nebo naše bohatství jsou důležitější než život někoho jiného.

Možná právě proto jsou dějiny lidstva tak plné konfliktů. Ne proto, že by lidé neuměli spolupracovat. Naopak. Člověk je jedním z nejvíce společenských tvorů na planetě. Ale zároveň jsme jediný druh, který dokáže ničit ve velkém kvůli abstraktním představám. Zvíře zabíjí, aby přežilo. Člověk někdy zabíjí, aby měl více.

A možná právě to je jedna z největších tragédií našeho druhu. Máme schopnost soucitu, ale zároveň schopnost ho vypnout. Dokážeme cítit bolest jednoho člověka, kterého známe. Ale někdy jsme schopni ignorovat utrpení milionů lidí, které nikdy neuvidíme. Cizí bolest je jednodušší ignorovat, pokud neznáme jméno člověka, kterého se týká.

Nenasytnost se však neprojevuje pouze ve válkách a politice. Člověk získal neuvěřitelnou schopnost měnit svět kolem sebe. Dokázali jsme postavit města, přetvořit krajinu a využít přírodní zdroje způsobem, který nám umožnil přežít a rozvíjet se. Ale ani v tomto případě neumíme poznat hranici. Bereme více, než potřebujeme. Vyrábíme více, než spotřebujeme. Vyhazujeme věci, které ještě mají hodnotu. Těžíme zdroje rychleji, než se dokážou obnovovat. A to vše děláme proto, že chceme pohodlí.

Jenže příroda takto nefunguje. Každý les, každá řeka, každý ekosystém funguje díky hranicím a rovnováze.  Když jeden organismus začne spotřebovávat všechno kolem sebe, nakonec zničí prostředí, na kterém sám závisí. Není to varování pro lidstvo?  Civilizace, která spotřebuje všechno kolem sebe, může nakonec zjistit, že zničila vlastní základ.

Proto nežijeme odděleni od přírody, ale jsme její součástí. Jen se zdá, že na to zapomínáme.  Možná největší paradox současného světa spočívá v tom, že jsme nikdy neměli tolik možností, a přesto tolik lidí hledá odpověď na otázku, proč se necítí šťastní. Máme více informací než kdykoliv předtím. Máme technologie, které nám umožňují komunikovat s celým světem během několika sekund. Máme léky, které zachraňují životy. Máme pohodlí, o kterém se předchozím generacím ani nesnilo.

Najednou jako kdybychom se ocitli na závodě, ve kterém nikdo nevyhrává. Od dětství se učíme, že hodnota člověka je často spojována s tím, čeho dosáhne. Ptáme se dětí, čím budou, až vyrostou. Později se ptáme dospělých, kde pracují, kolik vydělávají nebo jaký mají životní standard. Jako by lidský život šel vyjádřit pouze čísly. Počet úspěchů. Výše příjmu. Velikost majetku. Počet sledujících. Počet ocenění. Jenže život není tabulka, ale ani hodnota jeho bankovního účtu.

Život je tvořen vzpomínkami, vztahy, emocemi, chybami i okamžiky, které nikdo jiný nevidí. A přesto jsme vytvořili svět, ve kterém se mnoho lidí snaží dokázat svou hodnotu něčím, co se dá koupit.

Německo-americký filozof a psycholog Erich Fromm ve své známé knize Mít, nebo být? upozorňoval na problém společnosti, která začala upřednostňovat vlastnictví před skutečným prožíváním života. Podle Fromma existují dva základní způsoby, jak člověk může přistupovat ke světu. Může žít způsobem „mít“. Nebo způsobem „být“.

Modus „mít“ říká: Mám věci, proto jsem někdo. Mám moc, proto mám hodnotu. Mám úspěch, proto jsem důležitý. Mám více než ostatní, proto jsem lepší.

Modus „být“ je úplně jiný. Neptá se, co vlastníme. Ptá se, kým jsme. Jak se chováme k ostatním. Jak dokážeme milovat. Jak dokážeme pomáhat. Jak dokážeme být sami sebou i tehdy, když se na nás nikdo nedívá.

Možná právě tady se skrývá jedna z největších krizí moderní doby. Nechali jsme si namluvit, že vlastnictví vytváří identitu. Že člověk s větším domem je úspěšnější než člověk s menším. Že člověk s dražším oblečením má větší hodnotu. Že člověk s vyšším postavením je důležitější. Věci nám sice mohou poskytnout pohodlí, ale nikoliv smysl.

Jedním z nejvýraznějších příkladů této změny jsou sociální sítě. Nikdy předtím v historii lidstva jsme neměli možnost tak neustále sledovat životy ostatních lidí. Máme pocit, že všichni ostatní žijí dokonalejší život než my. A protože stále vidíme někoho, kdo má více, začneme mít pocit, že máme méně. Ne proto, že bychom skutečně měli málo, ale proto, že se neustále porovnáváme s někým, kdo je o krok dál. Sociální sítě vytvořily svět, kde nikdy nedosáhneme vrcholu.

Je také zvláštní, že jednou z nejčastějších vět dnešní doby je: „Nemám čas.“

Nemáme čas na rodinu. Nemáme čas na přátele. Nemáme čas na odpočinek. Nemáme čas sami na sebe. Ale máme čas pracovat více. Máme čas sledovat stovky cizích životů. Máme čas honit se za věcmi, které nám měly přinést štěstí.

Možná jsme totiž nevytvořili svět, který nám šetří čas. Vytvořili jsme svět, který nám umožňuje zaplnit každou volnou chvíli. A ticho, které nám před příchodem sociálních sítí a internetu vadilo, se najednou stává být cenným. Stejně tak jako odpočinek či dokonce soukromí.

Možná největší otázkou budoucnosti nebude, jestli dokážeme vyrobit více, ale jestli budeme vědět, kdy přestat. Protože schopnost něco udělat ještě neznamená, že bychom to měli udělat. A možnost něco získat ještě neznamená, že to potřebujeme.

A víte, co je zajímavé? Že příběhy zaniklých říší mají jeden společný motiv.

Ne vždy je zničili jejich nepřátelé. Často je zničila jejich vlastní pýcha. Pocit, že jsou příliš silní na to, aby padli. Pocit, že jejich způsob života bude trvat navždy. Pocit, že hranice neexistují. A možná právě to je jedna z největších lekcí historie. Každá civilizace, která začne věřit, že stojí nad pravidly světa, se jednou setká s realitou. Příroda nám totiž neodpouští.

Pokud zničíme podmínky, které nám umožňují žít, žádné bohatství nás nezachrání. Stejně tak nám nepomůže ani společnost, která ztratí schopnost vidět hodnotu člověka. Civilizaci totiž tvoří vztahy mezi lidmi.

Je zvláštní, že lidé často celý život hledají něco, co už dávno mají. Možná největší tragédií člověka není, že nemá všechno. Možná je jí to, že si nedokáže všimnout toho, co už má. Máme schopnost milovat. Máme možnost vytvořit přátelství. Máme možnost cítit krásu obyčejných věcí. Máme možnost zastavit se pod stromem, poslouchat déšť, držet něčí ruku nebo se smát s lidmi, které máme rádi. A přesto tyto věci často považujeme za samozřejmost či malichernost. Ale možná právě proto jsou tak vzácné.

Co když je známkou vyspělé společnosti ne to, že dokáže vyrobit miliony věcí, ale že dokáže zajistit, aby žádný člověk nezůstal sám? Co když bohatství národa nebude měřeno pouze penězi, ale tím, jak se stará o své nejslabší? Co když úspěch člověka nebude spočívat v tom, kolik si nahromadil, ale kolik dobra po sobě zanechal?

Možná bychom se měli znovu naučit jednoduché věci. Být vděční. Pomáhat. Naslouchat. Odpouštět. Možná se jednou ohlédneme do minulosti a zjistíme, že jsme měli vše, o čem snily předchozí generace, ale přesto jsme se cítili prázdní.

A možná právě to bude největší otázka budoucnosti. Jestli dokážeme pochopit, že všechno nepotřebujeme. Protože člověk, který chce vlastnit celý svět, nakonec zjistí, že nemá nic. A člověk, který dokáže být vděčný za to, co má, může být bohatší než kdokoliv jiný.

Možná se jednoho dne nestaneme obětí války. Možná nás nezničí technologie. Možná nepřijde žádná velká katastrofa, kterou bychom mohli označit za okamžik našeho konce. Možná přijdeme o schopnost vidět jeden druhého. Možná budeme mít všechno, ale nebudeme mít důvod se radovat. Možná budeme vlastnit více než kdykoliv předtím, ale budeme si připadat chudší.

Bohatství ale nikdy nebylo v tom, co držíme v rukou, ale spočívalo v tom, co nosíme uvnitř. V soucitu, lásce, laskavosti a pokoře. A možná právě zde leží odpověď na otázku, zda má lidstvo budoucnost.

Lidstvo se možná nezničí tím, že bude mít málo. Zničit se může ve chvíli, kdy získá všechno, ale zapomene, proč vlastně žije. A pokud existuje něco, co nás může zachránit, nebude to další vynález, další bohatství ani další moc. Bude to něco mnohem staršího. Něco, co máme od samého začátku. Naše schopnost být lidmi.