Oholila jsem si vlasy a našla samu sebe

 

Dlouho jsem hledala samu sebe v představách o tom, jak bych měla vypadat a kým bych měla být. Asi jsem byla jako většina mých vrstevnic ovlivněna módními časopisy. Nepodsouvá nám právě tyto stereotypy společnost a naše okolí?

Ach, to dětství! Když se ohlédnu do minulosti, měla jsem fajn dětství. Byla jsem takový samorost, který soupeřil s kluky. Ať už jsme soutěžili v tom, kdo bude nejrychlejší, kdo jako první dojede do cíle na kole, nebo jsem s místními kluky hrála fotbal (netřeba zmiňovat, že bych tuhle dobu nejraději vrátila zpátky). Vždycky jsem chtěla být kluk, a tak jsem se už někdy ve třetí třídě se svolením mamky nechala ostříhat nakrátko.

Když jsem nastoupila na druhý stupeň, změnilo se úplně všechno. Moje vrstevnice už nebyly tak „holčičí“, ale začaly se starat víc samy o sebe ve smyslu širšího zájmu o módu a trendy. A mně tohle unikalo. Zvlášť mě zamrzel okamžik, když jsem šla jednoho podzimního rána do školy a před budovou stála nějaká paní, která holkám rozdávala letáčky. Já jsem žádný nedostala, což mě v té době zamrzelo.

Až ve třídě jsem zjistila, že to byly letáčky módní agentury. Co říct, nebyla jsem asi dost hezká. A tak jsem začala tak nějak protestovat, protože jsem nechtěla věřit tomu, že krása může být fakt všechno.

A tak jsem pomalu dospívala a zhruba někdy kolem dvaceti mi došlo, že nemá cenu být pořád jen naštvaná, že krása není fakt všechno a že i já můžu být hezká. Najednou jsem propadla stereotypu, kdy jsem chtěla mít dlouhé vlasy po pas, hezky se líčit a strojit, až jsem skoro zapomněla na to, kdo jsem. Dokonce jsem se i dlouhou dobu odbarvovala na blond. Pořád jsem ale nebyla šťastná.

Když mi loni na podzim onemocněl Panterek, odvezla jsem ho na veterinu. A slíbila jsem si, že jestli to nepřežije, oholím si vlasy, protože ran za poslední měsíce bylo víc než dost (děkuju, Káťo, že jsi mi celou tu dobu byla po boku). Panterek sice umřel na konci listopadu, ale já jsem si vlasy oholila až v březnu. A byla to obrovská úleva. Jako kdyby ze mě něco spadlo.

Měli jste někdy pocit, že máte sto chutí ze sebe strhat všechnu kůži a být někým jiným? Být zase vy? Tak asi tak bych definovala ten proces. Potřebovala jsem se znovu narodit. To, že jsem se zbavila vlasů, pro mě bylo osvobozující.

Krátké vlasy pro mě ale neznamenají to, že chci být za každou cenu odlišná. Jsou o svobodě. O pocitu lehkosti. O tom, že nemusím neustále něco budovat, upravovat a dokazovat. Je v tom určitá jednoduchost, která mi je blízká.

Možná i proto mě vždycky přitahoval buddhismus. Ne jako náboženství, které by mi dávalo jednoduché odpovědi, ale jako způsob vnímání světa. Myšlenka, že lpění často způsobuje naše trápení. Že se někdy držíme představ o tom, kým bychom měli být, místo abychom přijali to, kým skutečně jsme.

Hledání mého pravého já ale netkví jen v povrchním vzhledu, ale i v hudbě. Dlouho jsem poslouchala uřvanou rockovou hudbu (nepopírám, dodnes patří k mým srdcovkám Deftones, A Perfect Circle nebo Placebo), ale postupem času jsem si uvědomovala, že trip hop, elektronická hudba a ambient jsou žánry, kterým rozumím. Se kterými se ztotožňuji. Už totiž nejsem čtrnáctka, která obdivovala My Chemical Romance nebo Evanescence. Už chci něco víc chill. Něco skutečnějšího a upřímnějšího. Zjistila jsem, že existuje hudba, která se nesnaží s emocemi bojovat, ale učí vás je přijmout a nahlédnout „za oponu“.

Na závěr by asi byla chyba vynechat mou náklonnost k fyzice a přírodě. Zatímco fyzika je pro mě uvědoměním, že existují věci, které možná nikdy úplně nepochopíme, stromy ve mně evokují pocit toho, jak vzácná příroda je.

Například za domem máme starý javor a pokaždé, když se na něj podívám, mám pocit, že tam bude stát ještě dlouho. A doufám, že mě i přežije. Se školní družinou jsme často chodili do lesa a paní učitelka nás učila objímat stromy. Tehdy jsme věřili, že z nich přebíráme energii. Zní to možná úsměvně, ale tohle je něco, co mi zůstalo dodnes. Napadlo vás někdy v lese zastavit, obejmout strom, zavřít oči a prostě chvíli… být?

Vždyť přece nežijeme mimo přírodu, my jsme příroda. Jsme součástí stejného systému jako stromy, voda, zvířata i vesmír kolem nás.

Dříve jsem měla pocit, že musím zapadat do stereotypů současné společnosti a řídit se veškerými pravidly. Dnes už ale vím, že to vše lze obejít. Být krásná neznamená spadat do nejnovějších škatulek trendů. Být krásná znamená najít vnitřní smír a sebe. Je v pořádku plakat, být smutná/ý, nechtít ráno vstát z postele, neuspět. Protože i neúspěchy patří k životu.

Cožpak chceme být bezduché šablony jako z Orwellova dystopického románu 1984?

Kari