Problémem nejsou ani muži, ani ženy. Přestali jsme vidět lidskost.

 

Někdy mám pocit, že jsme úplně zapomněli, proč jsme se vlastně začali dívat jeden na druhého jako na nepřítele. Stačí otevřít sociální sítě a během několika minut narazíte na desítky videí, která vám vysvětlí, proč jsou problémem muži. O pár příspěvků dál zase někdo s naprostou jistotou tvrdí, že za všechno mohou ženy. Každá strana má své argumenty, své zkušenosti i své publikum, které jí nadšeně přikyvuje.

A čím déle tenhle obsah sledujete, tím víc získáváte pocit, že mezi muži a ženami už vlastně neexistuje nic než vzájemná nedůvěra. Jenže je to opravdu obraz reality? Nebo jsme se nechali vtáhnout do hry, ve které vítězí hlavně ti, kteří dokážou vyvolat co nejsilnější emoce?

Posledních několik let se na internetu rozšířil zvláštní trend. Muži natáčejí videa o tom, že dnešní ženy mají přehnané nároky. Že hledají jen vysoké, úspěšné a bohaté partnery. Že chtějí dokonalého muže, který neexistuje. Na druhé straně ženy zveřejňují videa o mužích, kteří podle nich neumějí komunikovat, bojí se závazků, nechtějí na sobě pracovat nebo mají nereálná očekávání od ženského vzhledu. Pod každým videem se pak rozjede stejná debata. Tisíce komentářů plných vzteku, posměchu a přesvědčení, že právě ta druhá strana je příčinou všech zklamání. Jen málokdo se zastaví a položí si otázku, zda je to všechno nutné.

Myslím, že jsme začali zaměňovat jednotlivce za celé skupiny.

Jeden muž zklame a najednou jsou stejní všichni. Jedna žena někoho využije a rázem vznikne přesvědčení, že takové jsou všechny. Přitom dobře víme, že lidská povaha je mnohem složitější. Každý z nás si nese jinou minulost, jiné hodnoty, jiné strachy i jiná očekávání. Přesto máme stále větší potřebu všechno zjednodušovat. Rozdělit svět na "my" a "oni". Je to pohodlnější než připustit, že pravda bývá mnohem méně černobílá.

Možná je to přirozené. Lidé odjakživa hledali skupiny, ke kterým mohou patřit. Jenže internet tenhle sklon násobí. Algoritmy totiž neodměňují porozumění. Odměňují konflikt.

Video s názvem Proč jsou všechny ženy stejné získá mnohem více pozornosti než klidná úvaha o tom, že vztahy jsou složité. Stejně tak příspěvek Muži už nejsou skuteční chlapi vyvolá mnohem větší odezvu než obyčejné vyprávění o fungujícím partnerství.

Negativní emoce se šíří rychleji než pochopení. A my si toho často ani nevšimneme. Najednou máme pocit, že celý svět tvoří jen lidé, kteří se navzájem nenávidí. Přitom většina mužů ani žen podobné války vůbec nevede. Chodí do práce, řeší běžné starosti, vychovává děti, plánuje budoucnost nebo prostě jen hledá člověka, vedle kterého bude šťastná. Jen o nich nikdo netočí virální videa.

Občas přemýšlím, jestli jsme si nezačali klást špatné otázky. Místo toho, abychom se ptali, jak lépe porozumět jeden druhému, hledáme odpověď na otázku, kdo za všechno může. Kdo je horší. Kdo má větší nároky. Kdo více ubližuje.

Jenže vztahy přece nikdy nebyly matematická rovnice. Jsou to dva lidé. Dvě osobnosti. Dva příběhy. Tím ale nechci nic zlehčovat. Jsou muži, kteří ubližují ženám. Jsou ženy, které ubližují mužům. Existují manipulátoři, sobci i lidé, kteří nejsou připraveni na vztah. Jenže jejich pohlaví z nich nedělá reprezentanty všech ostatních.

Když začneme soudit celé skupiny podle těch nejhorších zkušeností, ztrácíme schopnost vidět jednotlivého člověka. A právě tam podle mě začíná skutečný problém. Paradoxní je, že zatímco internet nás přesvědčuje, že stojíme proti sobě, skutečný život ukazuje pravý opak.

Každý z nás přišel na svět díky muži a ženě. Každý z nás vyrůstá mezi oběma pohlavími. Spolupracujeme, přátelíme se, zamilováváme se, zakládáme rodiny, vytváříme firmy, umění i vědu. Celá naše společnost stojí na tom, že spolu dokážeme žít. Nejsme konkurenti. Nikdy jsme jimi nebyli. Jsme dvě části jednoho celku, které se od sebe liší. A právě v těch rozdílech může být obrovská síla, pokud je přestaneme vnímat jako hrozbu.

Možná bychom si proto měli připomenout jednu obyčejnou věc. Že za každým profilem na sociálních sítích sedí skutečný člověk. Se svými nejistotami, zklamáními, sny i obavami. Člověk, který touží po stejných věcech jako většina z nás. Mluvím o přijetí, respektu, lásce a pocitu, že někam patří.

Nevím, jak vy, ale já jsem tím neustálým obviňováním a házením špíny unavená. Vážně je tohle veškerá náplň života? Vinit se z věcí, které vznikly v něčí hlavě. Není té nenávisti na světě už tak dost? Je to ale ironie. Všichni chceme žít v lepším a bezpečnějším světě. Místo toho kolem sebe vidíme pravý opak.

Jsou špatní muži? Jsou špatné ženy? Nebo jsme špatní my, lidstvo? Není už na čase pohnout se dál a začít usilovat o něco smysluplnějšího?

Kari