Zvíře není věc. A přesto se ho lidé zbavují stejně snadno jako starého nábytku

Stačí otevřít internet. Během několika minut narazíte na desítky příspěvků ve skupinách s názvy jako „Daruji psa“, „Daruji kočku“, „Darujeme králíčka“ nebo „Hledá nový domov“. Někdy je důvodem stěhování, jindy narození dítěte. Velmi často se objevuje věta: „Bohužel se u nás objevila alergie.“

Jistě, existují situace, kdy je alergie skutečně vážným zdravotním problémem a člověk stojí před bolestivým rozhodnutím. Život ale není černobílý a nikdo nemůže soudit jednotlivé příběhy, aniž by je znal. Přesto si nelze nevšimnout, jak často se podobná vysvětlení opakují. Člověk pak začne přemýšlet, zda je za některými z nich opravdu neřešitelný zdravotní stav, nebo spíše pohodlná cesta, jak ospravedlnit rozhodnutí zbavit se člena rodiny.

Právě to je možná největší problém. Mnoho lidí si totiž stále pořizuje zvíře stejně, jako si kupují nový kus nábytku nebo módní doplněk. Je roztomilé. Je malé. Dělá radost. Jenže pak vyroste, začne línat, potřebuje veterináře, čas, trpělivost a peníze. Najednou už není tak dokonalé jako na fotografiích.

A tak se na internetu objeví inzerát. Jenže pes neví, proč ho jeho člověk opustil. Kočka nechápe, proč už nesmí domů. Králík nerozumí tomu, proč skončil v kleci u někoho úplně cizího. Zvířata neznají naše výmluvy. Znají jen pouto, které si vytvořila.

Mnoho lidí stále podceňuje, jak hluboké emoce zvířata prožívají. Psi dokážou celé týdny čekat na člověka, který už se nikdy nevrátí. Kočky mohou po ztrátě svého majitele odmítat potravu nebo se stáhnout do sebe. Některá zvířata změnu prostředí zvládnou dobře, jiná ji nesou velmi těžce. Ne každé skončí se šťastným koncem.

A právě to mě děsí nejvíc. Protože ne každý inzerát znamená nový začátek. Některá zvířata putují z domova do domova, až nakonec skončí v útulku. Jiná se dostanou do rukou lidí, kteří je využívají k dalšímu množení. Existují případy, kdy kočky nebo psi končí v nelegálních množírnách, kde jsou redukováni na prostředek k výdělku. A jsou i zvířata, jejichž osud je ještě smutnější. Malá koťata, králíci nebo jiní drobní savci se někdy stávají potravou pro chované predátory. Člověka to nutí přemýšlet nad tím, zda si lidé vůbec uvědomují, komu své zvíře svěřují a co se s ním může stát.

Ve chvíli, kdy klikneme na tlačítko „Přidat inzerát“, totiž ztrácíme kontrolu nad jeho budoucností. Možná právě proto bychom měli přestat opakovat větu, že zvíře je majetek. Není. Je to živá bytost.

Bytost, která cítí strach, radost, bolest i samotu. Bytost, která si vytváří vztahy, důvěru a každodenní rituály. Když ji vytrhneme z prostředí, které považovala za svůj domov, nese si s sebou smutek a nepochopení z opuštění.

Často slýcháme, že pořízení dítěte znamená velkou zodpovědnost. Totéž bychom měli říkat i o zvířatech. Protože v obou případech se jedná o dlouhodobý závazek. Pes se může dožít patnácti let, kočka i dvaceti. To není krátkodobý rozmar. To je rozhodnutí na velkou část života.

Právě proto si myslím, že ne každý je připravený stát se majitelem zvířete. Pokud někdo není ochoten přijmout, že se jeho život bude muset částečně přizpůsobit potřebám živé bytosti, možná by si ji vůbec neměl pořizovat. Láska ke zvířeti totiž nezačíná ve chvíli, kdy je malé a roztomilé. Začíná ve chvíli, kdy přijmeme i všechny povinnosti, které s tím souvisejí.

Stále častěji proto přemýšlím nad tím, zda by pořízení některých domácích mazlíčků nemělo podléhat větší regulaci. Ne proto, aby lidem někdo zvířata zakazoval, ale aby se více dbalo na osvětu, odpovědnost a připravenost budoucích chovatelů. Stejně jako dnes existují pravidla pro chov některých druhů zvířat, možná nastal čas otevřít debatu o tom, jak lépe chránit i běžné psy, kočky nebo drobné savce před impulzivními rozhodnutími lidí.

Zároveň bychom měli mnohem hlasitěji mluvit o právech zvířat. Nejen tehdy, když se objeví případ týrání, ale i ve chvíli, kdy společnost začíná považovat opouštění zvířat za něco téměř normálního. Není totiž normální po roce zjistit, že na něj nemáme čas. A není normální tvářit se, že zvíře po odchodu nic necítí.

Každé zvíře nám dává něco, co se nedá koupit. Bezvýhradnou důvěru. Věrnost. Schopnost mít radost z obyčejných okamžiků. Neposuzuje nás podle vzhledu, peněz ani společenského postavení. Miluje nás prostě proto, že jsme jeho člověk.

Možná bychom si právě proto měli položit jednoduchou otázku ještě dřív, než si domů přivezeme štěně, kotě nebo králíčka. Jsem připravený nést odpovědnost i za deset nebo patnáct let? Pokud odpověď zní „nevím“, je lepší si mazlíčka nepořizovat. Protože zvíře není věc, kterou lze odložit ve chvíli, kdy se přestane hodit do našeho života. Je to život.

Souhlasíte?