Planeta není popelnice, ale náš domov

 

Jsou věci, které mě dokážou vytočit překvapivě rychle. Jednou z nich je pohled na někoho, kdo stojí přímo před kontejnery a přesto bez sebemenšího zaváhání hodí všechno do toho prvního, co má zrovna po ruce. Plast do směsného odpadu. Papír do plastu. Skleněná lahev do obyčejné popelnice. A někdy ještě člověk vidí vedle kontejneru odloženou krabici, tašku nebo pytel s odpadem, přestože je kontejner prakticky prázdný.

Opravdu je tak těžké se na pár vteřin zastavit a přemýšlet?

Možná to zní jako malichernost. Vždyť je to jen jeden kelímek. Jedna PET lahev. Jeden kus papíru. Jedna plechovka. Jeden sáček. Jenže přesně takhle podle mě vzniká jeden z největších problémů našeho vztahu k životnímu prostředí. Neustále si říkáme, že jeden člověk nic nezmění, jeden odpad nic nezachrání a jeden špatně vytříděný kus přece svět nezničí. Jenže miliardy „jednoho kusu“ už něco znamenají.

A právě proto je podle mě důležité o třídění odpadu pořád mluvit. Učit ho děti. Připomínat ho dospělým. Vysvětlovat ho znovu a znovu. Protože skutečnost, že jsme se o třídění odpadu učili ve škole, ještě neznamená, že jsme se ho skutečně naučili.

„Třídění odpadu není módní výstřelek!“

Někdy mám pocit, že se z třídění odpadu stalo něco, co bereme jako nepříjemnou povinnost. Něco, co děláme jen proto, že se to „má“. Jenže třídění odpadu není žádný módní trend ani další společenský požadavek, který se za pár let přežije. Je to jeden z úplně základních způsobů, jak můžeme ovlivnit množství odpadu, který vzniká, a především to, co se s ním následně děje.

Papír lze znovu využít jako surovinu pro výrobu nového papíru. Sklo je možné recyklovat opakovaně. Kovy lze rovněž vracet do výrobního procesu a z některých plastů mohou vzniknout další výrobky. Čím lépe jednotlivé materiály oddělíme, tím větší šanci mají na další využití.

A právě tady podle mě začíná celý problém. Nestačí jen říct „třiďte odpad“. Musíme vědět, proč to děláme. Protože když člověk chápe smysl svého jednání, je mnohem pravděpodobnější, že ho bude skutečně dělat.

Nebo copak chceme dalším generacím zanechat planetu ve stavu, kdy kvůli globálnímu oteplování budou lapat po dechu?

„Lidé, kteří netřídí, mě neskutečně vytáčejí“

Možná je to trochu přehnané, ale opravdu mě dokáže naštvat, když vidím člověka, který evidentně vůbec neřeší, kam svůj odpad vyhodí. Neřekla bych, že mám OCD, ale tohle je něco, co mě vážně rozčiluje doběla.

Přitom často nejde o nic složitého. Plastová lahev? Plast. Sklenice? Sklo. Papír? Papír. Bioodpad? Bioodpad. A když si člověk není jistý, může si informaci během několika vteřin zjistit.

Rozumím tomu, že pravidla třídění mohou být někdy matoucí. Ne všechno, co vypadá jako plast, patří automaticky do žlutého kontejneru. Ne každý papír je vhodný k recyklaci. Některé obaly jsou kombinované a jejich třídění může být komplikovanější. Právě proto bych ale očekávala alespoň snahu.

Co mě vytáčí ještě víc, je odpad ponechaný vedle kontejnerů. Kartonové krabice, pytle, starý nábytek, tašky plné různých věcí. Prostě někdo přijde, položí to na zem a odejde s pocitem, že tím jeho odpovědnost skončila. Neskončila.

„Můžeme některé suroviny zkompostovat?“

Třídění odpadu je navíc mnohem širší téma než jen plastové lahve a papírové krabice. Často se mluví také o kompostování a biologicky rozložitelném odpadu. A právě tady je důležité vědět, že ani pojem „bio“ neznamená automaticky „můžeme hodit na kompost všechno“.

Na kompost patří například slupky a odřezky z ovoce a zeleniny, kávová sedlina, čajové lístky nebo některé další rostlinné zbytky. Ty se mohou přirozeně rozkládat a stát se součástí nového organického materiálu.

Ale ne všechno, co vznikne v kuchyni, je vhodné jednoduše hodit na domácí kompost.

Typickým příkladem jsou například některé živočišné zbytky, maso nebo kosti, které mohou přitahovat škůdce a v běžném domácím kompostu způsobovat problémy. Záleží také na konkrétním typu kompostu a místních pravidlech pro bioodpad. O kompostu vám ale popovídám v příštím článku.

Právě proto je potřeba se vzdělávat. Nestačí si vytvořit jednoduché pravidlo „přírodní = kompost“. Odpad je mnohem složitější téma.

Stejně tak například papírový kelímek nemusí být totéž co obyčejný čistý papír. Některé obaly jsou opatřené vrstvami jiných materiálů, které komplikují jejich recyklaci. A právě proto bychom měli vědět, co vlastně vyhazujeme.

A proč se o třídění musí pořád mluvit?

Můžeme někoho jednou naučit, že plast patří do žlutého kontejneru, a přesto to nemusí znamenat, že bude správně třídit celý život. Pravidla se mohou měnit. Přibývají nové typy obalů. Mění se technologie zpracování odpadu. Mění se systém sběru v jednotlivých obcích. A především se mění lidé.

Děti vyrůstají a potřebují se o odpovědnosti vůči prostředí učit. Dospělí zase potřebují informace připomínat. A lidé, kteří se přestěhují do jiného města nebo země, mohou narazit na úplně jiný systém třídění.

Proto mi vůbec nevadí, když se o třídění odpadu mluví pořád dokola. Kdyby všichni skutečně věděli, co mají dělat, neviděli bychom kolem sebe tolik špatně vytříděného odpadu.

Někdy také přemýšlím o tom, proč někteří lidé mají tak obrovský problém udržovat čistotu venku, když doma by pravděpodobně odpadky jen tak na podlahu neházel. Představte si, že přijdete domů, otevřete dveře a všude jsou poházené lahve, obaly od jídla, papíry, zbytky potravin a další odpad. Kuchyňský odpad je v koupelně, sklenice leží v ložnici, plastové obaly jsou nacpané mezi oblečením a někdo ještě vyhodil z okna pytel s odpadky.

Asi bychom se shodli, že v takovém prostředí se nedá příjemně žít. Tak proč se podobně chováme k planetě?

Protože jsme si zvykli vnímat svůj domov jako byt nebo dům a všechno za jeho dveřmi jako „venek“. Jenže z širšího pohledu je to přece úplně stejné. Planeta je náš domov. Nemáme někde v garáži náhradní Zemi, kterou si otevřeme ve chvíli, kdy tu současnou definitivně zaplníme odpadem, znečistíme vodu, půdu a vzduch nebo spotřebujeme přírodní zdroje. Máme jednu planetu.

Na závěr si myslím, že bychom si měli mnohem častěji připomínat jednu jednoduchou věc: odpad, který vyhodíme, se nevypaří. Když odložím plastovou lahev do správného kontejneru, dávám materiálu šanci na další využití. Když ji hodím do směsného odpadu, pravděpodobně tím tuto možnost zkomplikují nebo úplně znemožním. Stejné je to s papírem, sklem, kovy i biologickým odpadem.

Nemusíme být ekologičtí aktivisté. Nemusíme bydlet v domě s nulovou spotřebou energie. Nemusíme mít dokonalý životní styl bez jediného plastového výrobku. Stačí začít u vlastního koše.

Na třídění odpadu mě vlastně nejvíc nezajímá samotný odpad. Je to lhostejnost. A právě lhostejnost považuji za mnohem větší problém než samotný špatně vytříděný odpad. Protože odpad se dá uklidit. Systém třídění se dá zlepšit. Lidé se mohou něco nového naučit. Ale pokud člověk získá pocit, že se ho stav planety netýká, protože „jeden člověk nic nezmění“, je velmi těžké s tím něco dělat. Jenže jeden člověk samozřejmě něco změnit dokáže.

Stejně jako jeden člověk může udělat nepořádek, může ho také uklidit. Jeden člověk může dítě naučit třídit. Jeden člověk může doma zavést několik nádob na různé druhy odpadu. Jeden člověk může upozornit ostatní, že kartonová krabice nepatří jen tak vedle kontejneru. Jeden člověk může začít přemýšlet nad tím, kolik odpadu vlastně produkuje.

A pak se k němu mohou přidat další.

Nechci tvrdit, že každý člověk musí žít dokonale ekologicky. Sama vím, že realita je mnohem složitější. Všichni někdy uděláme chybu, něco špatně vytřídíme nebo koupíme výrobek v obalu, který bychom si ideálně nevybrali. Třídění odpadu není soutěž o nejčistší domácnost. Je to především otázka odpovědnosti. Odpovědnosti za místo, kde žijeme.

Když doma něco rozbijeme nebo zašpiníme, také přece neřekneme: „Nevadí, vždyť je to jen jeden flek.“ Vezmeme hadr a uklidíme ho. Protože víme, že kdybychom takhle přistupovali ke všemu, za chvíli bychom bydleli v nepořádku.

S planetou je to stejné. Jen je ten nepořádek mnohem větší a jeho následky nevidíme okamžitě za dveřmi svého bytu.

Třídění odpadu samo o sobě planetu nespasí. To bychom si neměli nalhávat. Potřebujeme také méně plýtvat, vyrábět trvanlivější produkty, opravovat věci, které se dají opravit, omezovat zbytečné obaly a přemýšlet nad tím, kolik toho skutečně potřebujeme.

Ale právě proto mi připadá nesmyslné tvrdit, že třídění nemá význam. Má. Je to malý každodenní zvyk, kterým si můžeme připomínat, že věci mají svou hodnotu i poté, co je přestaneme potřebovat. A možná je to také určitý způsob, jak změnit vlastní přemýšlení. Když začnu řešit, kam vyhodím plastovou lahev, možná si příště položím otázku, jestli ji vůbec potřebuji. Když začnu přemýšlet nad množstvím bioodpadu, možná začnu méně plýtvat potravinami.

Jedna změna může vést k další.

Nemůžeme se tvářit, že planeta je nekonečný sklad, kam budeme donekonečna odkládat věci, které už nechceme. Nemůžeme po sobě nechávat nepořádek a očekávat, že ho někdo jiný jednou uklidí. Protože kdo jiný než my? A kdy jindy než teď?