Ben Frost vás v soundtracku k 1899 nechá poznat skutečnou beznaděj

 

Od premiéry seriálu 1899 už uplynuly sice čtyři roky, ale to nic nemění na tom, že se na něj zapomíná. Pokud vám říkají něco jména Ben Frost či Baran bo Odar, dojde vám, že už jen na základě zmínky spolupráce těchto dvou umělců půjde o nálož emocí.

Dodnes si vzpomínám, když jsem narazila na Bena Frosta. Jako úplně první skladbu jsem od něj slyšela Leo Needs A New Pair Of Shoes, jež stále patří mezi mé oblíbené kompozice od australsko-islandského skladatele. A pak přišel seriál Dark od zmiňovaného režiséra. Troufám si říct, že hudba Bena Frosta je hudbou, která vás donutí cítit skutečnou frustraci a beznaděj už jen na základě prvních několika vteřin. Koneckonců, o tom by hudba měla být, ne? I když tu máme dobu umělé inteligence, která složí písničku za vás, silně pochybuji, že by dokázala vytvořit něco tak dechberoucího.

Upřímně jsem si říkala, že budu muset napsat recenzi k soundtracku 1899, protože za mě je to tak trochu podceňovaný seriál. A ano, stále mě štve, že ho Netflix po první sérii zrušil. Přitom měl v sobě takový potenciál! No co, nezbývá než si vytvořit vlastní pokračování.

Nyní ale pojďme k soundtracku. A pozor, budou následovat spoilery. Pokud jste tedy seriál ještě neviděli, čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Frost se s dvojicí Baran bo Odar – Jantje Friese poprvé setkal už při první řadě Dark. Ta ho tehdy pozvala do Berlína, aby se podíval na jejich připravovaný německý seriál o cestování časem. Skladatel později vzpomínal, že ho okamžitě zasáhla nejen samotná premisa, ale především obrazová stránka seriálu a fotografie Nika Summerera. Už tehdy prý okamžitě slyšel, jakou hudbu by k tomu chtěl napsat.

1899 je vlastně další kapitolou spolupráce, která už jednou fungovala právě díky tomu, že Frost dokáže myslet podobně abstraktně jako samotní tvůrci seriálu. Jenže zatímco Dark bylo často spíše atmosférické a tiché, v 1899 jde o trochu jiné napětí. A hudba se tomu musí přizpůsobit. Frost sám popisuje rozdíl velmi přesně: loď je hlučné, kinetické prostředí, ve kterém se všechno pohybuje, a proto se tentokrát mnohem výrazněji dostaly do popředí rytmus, perkuse a bubny. Ve výsledku soundtrack působí spíše jako živý a neustále se hýbající organismus. Podobně jako loď, která se žene do neznámých vod.

Umělec kombinuje orchestrální smyčce s ostrými syntetickými zvuky, masivními údery perkusí a vokálními plochami, které občas znějí skoro rituálně. Do toho vstupují prvky industriálu, temné elektroniky a zvukového designu. Smyčce mají v jednu chvíli majestátní vznešenost, aby se o pár sekund později proměnily v nervózní napětí. Jindy hudba připomíná vzdálené volání, které se odráží od kovových stěn lodi. A právě kov je jedním z klíčů k celému soundtracku. I to má svůj důvod, protože každá epizoda se věnuje background příběhům jednotlivých pasažérů. Pokud se podíváte na tracklist, zjistíte, že jsou jednotlivé písně psané odlišnými jazyky.

Frost totiž nechtěl pouze napsat hudbu, která bude znít jako něco z roku 1899, což by ve své podstatě nedávalo vlastně ani smysl. Chtěl, aby v ní samotná loď fyzicky zůstala. Své hudební materiály proto přehrával v různých lodích v islandském Reykjavíku a využíval jejich kovové konstrukce jako obrovské rezonanční komory. Hudba tak procházela trupem lodi, jejími prostory a dokonce i balastními nádržemi. Do výsledných nahrávek se přitom dostávaly i náhodné zvuky oprav, vrtání nebo svařování. Hranice mezi hudbou, prostředím a zvukovým designem se tím začala rozpadat.

Tohle je přesně ten druh detailu, který se při samostatném poslechu možná nedá okamžitě pojmenovat, ale vy dokážete jednotlivé zvuky rozeznat. Dokážete z jednotlivých kompozic vycítit, že je něco špatně, že se něco blíží.

Frost pracuje s napětím podobně jako samotný seriál. Nevykládá vám všechno. Nedává vám jednoduché vodítko, které by vám řeklo, co máte cítit. Místo toho vytváří prostor pro nejistotu. Hudba vás může vnitřně drtit, ale stejně dobře dokáže ustoupit do pozadí. Frost ostatně zdůrazňuje, že někdy je největší silou hudby právě její absence. Ticho může podle něj působit na okamžik mnohem intenzivněji než další vrstva zvuku. A to je možná jedna z největších předností soundtracku. Snaží se vás přesvědčit, že něco není v pořádku, ještě dřív, než přesně víte co.

Zvukové krajiny však neslouží jen jako kulisy, ale mají také naznačit samotný fyzický pohyb. Ať už lodi, motorů nebo lidí bloudících chodbami a snažících se zjistit, co se na Prometheu a Kerberu stalo. Frost se do tajemství ponořil opravdu hluboko, díky čemuž působí hudba skutečně hypnoticky a intenzivně. Neméně důležité jsou vokály. Frost pracoval s několika zpěváky, mezi nimiž byli také řečtí vokalisté využívající hrdelní, primární a téměř rituální způsob zpěvu.

1899 není pouze historické mysteriózní drama, protože pod jeho povrchem se řeší realita, vnímání, vědomí a hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co skutečné pouze vypadá. To už by vám ale mohla napovědět kompozice s názvem Wake Up! či moje oblíbená Reality, Or A Construct Of One. Skladba Initiating Shutdown ve vás pak naopak probudí obrovský pocit zoufalství, kdy máte pocit, že se před vámi rozpadá svět na malé kousky a vy s tím nemůžete nic udělat. Jen celý proces pozorovat a v hlavě si promítat, co všechno jste ještě nestihli.

Ben Frost si je moc dobře vědom, že hudba má schopnost ve vás probouzet zvědavost a skutečné emoce ještě předtím, než exploduje. Teprve potom máte pocit, že vám všechno najednou dochází a dává smysl. Jeho jednotlivé písně působí jako samostatné příběhy, které jsou součástí něčeho mnohem většího a komplexnějšího. Vzhledem k samotnému ději seriálu tento přístup dává dokonalý smysl a všechno do sebe zapadá.

1899 rozhodně není soundtrack, který si pustíte jen tak do pozadí, protože zní dobře. Naopak je to kolekce, která se neposlouchá úplně snadno. Je v něm příliš mnoho chladu, příliš mnoho prázdna a příliš mnoho zvuků, které jako by přicházely odněkud zpoza stěny a probouzely ve vás zvědavost, co se za tím vším skrývá. Občas působí monumentálně, jindy téměř minimalisticky. Dokáže být krásný i agresivní, meditativní i klaustrofobní. Stejně jako samotný seriál.

Ben Frost znovu dokazuje, že soundtrack nemusí být pouze hudbou, která slouží jen jako výplň mezi jednotlivými scénami. Skladatel pracuje se skutečnou precizností, vynikajícím storytellingem a schopností vidět mnohem víc, což jsou přesně důvody, proč mám tohoto skladatele tolik ráda. On totiž vidí za oponu. A především cítí.