Na chvíli mimo realitu + A Moment Away from Reality

 

Kovové chodby, hučení ventilace a neustálý zvuk strojů připomínaly, že lidstvo sice uniklo ze simulace, ale nikdy se nedokáže zcela vymanit ze světa, který mu stroje připravily. Zion mohl na někoho působit jako vězení, pro jiné však představoval skutečný domov, dokonce i ráj. Od poslední výpravy uplynulo sotva pár hodin a Marx se stále převalovala v posteli. Nekonečný proud myšlenek přehlušovalo hučení ventilátoru, místy přerušované nepříjemným pískotem. Netrvalo dlouho a vstala. Chodby Zionu byly prázdné, a tak se Marx, zabalená do přikrývky, vydala za Mousem.

Nedokázala si vysvětlit proč, ale měla pocit, že ani on nebude spát. Cestou přemýšlela, jestli má Morpheus skutečně pravdu a jestli existuje někdo jako Vyvolený. Co když je to jen iluze? Něco podobného jako víra v Boha, kterou si lidé v Matrixu udržovali, aniž by tušili, jak jejich svět ve skutečnosti funguje? Jak už Marx stihla pochopit, Vyvolený pro Morphea představoval zachránce, spasitele, jenže setkala se také s lidmi, kteří o jeho existenci pochybovali. A i kdyby někdo takový skutečně existoval, kde by ho hledali a jak by ho mohli zachránit? Stroje pěstovaly statisíce, miliony, dost možná i miliardy lidí.

Marx se snažila udržet si naději a věřit Morpheovi. Zanedlouho zaklepala na Mouseovy dveře, ale nikdo neodpovídal. Dívka zavrtěla hlavou a chystala se odejít, když se dveře náhle otevřely. Stál v nich Mouse s rozcuchanými vlasy a ospalým výrazem. Jakmile ho Marx spatřila, rozzářily se jí oči.

„Nemůžu spát…“ zatvářila se nevinně.

„Jestli sis přišla stěžovat na to kafe, tak tě musím zklamat,“ pousmál se. „Já ho nevařil.“

„To je škoda. Měla jsem připravený velmi přesvědčivý proslov o tvém prznění kávy.“

„Jasně,“ ušklíbl se. „Pojď dál.“

Marx vešla dovnitř a teprve ve chvíli, kdy se za ní zavřely dveře, si všimla, že Mouse má na sobě pouze spodní prádlo. Snažila se to ignorovat a posadila se na okraj postele. Na stole se válela hromada disket a jakýchsi součástek, zatímco nad postelí visel plakát a několik nákresů konstrukcí.

„Co pro tebe můžu udělat?“

„Já vlastně ani nevím. Ten ventilátor u mě mě dohání k šílenství. A bylo mi tak divně. Víš, nebylo mi smutno, jen jsem se cítila zvláštně.“

Marx se opřela zády o zeď. Chvíli mlčela, jako by hledala vhodná slova, zatímco ji Mouse pozorně sledoval. Nesoudil ji, nesnažil se vtipkovat. Prostě naslouchal. Marx si v tu chvíli uvědomila, že polibku s ním vůbec nelituje a že právě tohle je ten Mouse, do kterého se zamilovala.

„Rozumím ti. Zažíval jsem něco podobného, když mě odtamtud vytáhli. A ty jsi venku teprve pár týdnů…“ Posadil se vedle Marx na postel.

„Já toho nelituju, ani náhodou. Jsem ráda, že jsem se dozvěděla pravdu. Ale když jsem se snažila usnout, skoro jsem se bála, že až se znovu probudím, budu zase tam. Že tohle všechno je jen sen a já znovu ucítím tu prázdnotu, ten pocit, že je něco špatně, aniž bych dokázala přijít na to co. Ten strach a ta paranoia… Už to nechci zažít. Jak se toho pocitu mám zbavit?“

„Znám pár způsobů. Když jsem tím procházel já, chodil jsem k místní léčitelce. Ale pořád to nebylo ono. Tak jsem vytvořil jedno místo, kde si můžeš odpočinout. Však víš. Jóga, meditace a tak.“

„Mluvíš o programu?“ Marx svraštila obočí a snažila se držet s Mousem krok.

„Bingo.“

„Ale jak se chceš připojit? Jsme přece v Zionu.“

Mouse se natáhl po malé kovové krabičce na stolku, odsunul z ní několik kabelů a vytáhl úzký datový konektor. Položil si ho do dlaně a podíval se na Marx.

Ta se na konektor zadívala s rostoucí nedůvěrou. „Počkej. Jak se vůbec můžeme připojit k nějakému programu v Zionu?“

„Zion má vlastní počítačové systémy a síťové prostředí. Programátoři vytvářejí samostatné simulace, do kterých se můžeme připojit přes kompatibilní rozhraní. Nemusí být součástí Matrixu. Mohou běžet odděleně, na našich vlastních systémech.“

Marx si opřela lokty o kolena. „Takže si můžeme vytvořit vlastní simulovaný svět, aniž bychom se museli vracet do toho, ze kterého jsme utekli.“

„Přesně tak. Tedy pokud je program správně navržený a máš potřebné připojení.“

„A Matrix?“

„K němu se odsud přímo nepřipojíš. Je to jiný systém s jinou infrastrukturou. Kdybychom se chtěli dostat do Matrixu, potřebovali bychom přístup přes příslušné rozhraní a spojení s jeho sítí. Zion sám o sobě není přístupovým bodem.“

Marx se zamyslela. „Takže tohle není Matrix. Jen další program.“

„Ano.“

„Který vypadá jako skutečné místo.“

„Přesně tak.“

„Takže digitální wellness?“

„Digitální wellness,“ přikývl Mouse.

„Za zkoušku asi nic nedám.“

„Dobře. Lehni si a já tě připojím. Pak se k tobě přidám.“

„Tak jo.“

Marx si promnula ruce a lehla si na záda do Mouseovy postele. Natočila hlavu na stranu, aby se dostal ke konektoru a mohl ji připojit. V mžiku se ocitla v jakési zahradě. Stála na úzké kamenné cestě, po obou stranách lemované nízkými kapradinami, a dívala se na jezírko, na jehož hladině plavala desítka leknínů a v níž se odráželo slunce. Nad vodou se skláněly javory, jejichž listy se lehce chvěly ve větru, zatímco na vzdáleném okraji zahrady stála dřevěná stavba s otevřenými stěnami a tmavou střechou. Vzduch voněl mokrou hlínou, mechem a květinami.

Než se stihla rozkoukat, objevil se vedle ní Mouse. Na sobě měl béžové tílko a volné šedé tepláky se širokými nohavicemi. Marx byla oblečená stejně. Napadlo ji, že i oblečení bude nejspíš jedním z detailů, které Mouse navrhl.

„Páni, nečekala jsem, že to bude až tak…“

„Skutečné?“

„Přesně tak.“

„To je záměr. Když si chceš někde odpočinout, potřebuješ k tomu všechny smyslové vjemy, které ti to místo může nabídnout. A nebudu lhát, tenhle program mi dal docela zabrat. Zvlášť když jsem bez přístupu k Matrixu musel vymyslet všechny kódy pro vůně rostlin, protože náš systém nic takového standardně nezná.“

„Je to… fascinující. Vážně.“ Marx se usmála.

Vydali se po cestě k jezírku. Marx se zastavila u zábradlí a sklonila se nad hladinu. Mouse ji vzal za ruku a ona se nebránila, jen se lehce zachvěla.

„V pořádku?“

Marx se otočila k Mouseovi a přikývla. Její pohled byl odevzdaný, téměř hypnotizovaný. Chvíli si hleděli do očí, než Marx zvedla volnou ruku a položila mu dlaň na tvář. Pak ho políbila. Mouseova ruka sklouzla z jejího zápěstí k pasu a Marx se k němu přitiskla o něco blíž, protože v tu chvíli nechtěla být nikde jinde. Když se od sebe odtáhli, Mouse se na ni podíval s výrazem, jaký u něj ještě neviděla.

Nic neříkal. Jako by jí dával veškerý prostor, aby se mohla sama rozhodnout, co chce dál, a zároveň jí dával najevo, že na ni netlačí. Slova nebyla potřeba, protože Marx nějakým způsobem věděla, co jeho gesta znamenají.

Obešla Mouse a posadila se do trávy, kde zkřížila nohy do meditační pozice.

„Jak to funguje?“

„Vlastně stejně jako ve skutečném světě. Já si tady vždycky sednu…“ Posadil se naproti Marx. „A pak zavřu oči.“

„Dobře.“ Marx přikývla a zavřela oči.

„Uvolni ramena, obličej a ruce. Můžeš je nechat položené na stehnech nebo na kolenou.“

„Dobře…“

„Soustřeď se na svůj dech. Jen na něj,“ zašeptal Mouse. „Je součástí tebe, ale zároveň je všude kolem. Vede tě zahradou po malé cestičce. Kolem rostou javory a bambus a někde v dálce zpívají ptáci. Jdi pomalu dál. Opravdu pomalu. Seber z cesty kamínek a podrž ho v dlani. Dýchej a pokračuj. Kamínek je hladký a oblý. Není studený, naopak příjemně hřeje. Nad hlavou ti proletí malý modrý ptáček. A najednou uslyšíš vodu. Vydáš se za tím zvukem. Zní to jako vodopád. Ptáček letěl stejným směrem, tak ho následuj. Pomalu. Kamínek tě v dlani hřeje. Konečně dojdeš k jezírku s lotosy. Žádný vodopád tam není, jen voda jemně šplouchá o břeh. Ptáček se mezitím osvěžuje v pítku. Popojdi kousek k jezírku a klekni si k němu. Vnímej mokrou hlínu. Lehký vánek. Hoď kamínek do vody a nech ho odejít. Znovu se nadechni a pomalu vydechni. A ještě jednou. A teď otevři oči.“

Marx pomalu otevřela oči. Uvědomila si, že je stále v Mouseově meditačním programu a že díky němu dokázala alespoň na chvíli zapomenout na všechny své problémy. Všechno, co ji tížilo, jako by se rozplynulo.

„Děkuju,“ zašeptala.

„Rád jsem pomohl.“

Sotva Mouse dokončil větu, Marx se probrala v jeho posteli. Otočila hlavu směrem k němu a všimla si, že se odpojil také, pravděpodobně ještě před ní. Lehla si na bok a chvíli ho pozorovala.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Dobře.“ Přikývla. „Je mi moc dobře. Díky tobě.“

„To jsem rád.“

Přisunul se k ní blíž a jemně ji pohladil po tváři. Marx si jeho dotek vychutnávala a přivinula se k němu. Pak ho znovu políbila, tentokrát o něco vášnivěji.

„Už to nejde vydržet…“

„Povídej mi o tom,“ ušklíbl se Mouse.

 

-

The metal corridors, the hum of the ventilation system, and the constant noise of machinery served as reminders that humanity might have escaped the simulation, but it could never entirely break free from the world the machines had created for it. To some, Zion might have seemed like a prison. To others, however, it was a true home, even a paradise.

Only a few hours had passed since the last mission, yet Marx was still tossing and turning in bed. The endless stream of her thoughts was drowned out by the hum of the fan, occasionally interrupted by an unpleasant squeal. It wasn't long before she finally got up. The corridors of Zion were empty, so Marx, wrapped in a blanket, set off to find Mouse.

She couldn't explain why, but she had a feeling that he wouldn't be asleep either. As she walked, she wondered whether Morpheus was really right. Did someone like the One actually exist? What if it was all just an illusion? Something akin to the belief in God that people had clung to inside the Matrix without ever realizing how their world truly worked?

By now, Marx had come to understand that, to Morpheus, the One was a savior, a messiah. Yet she had also met people who doubted his existence. And even if someone like that really did exist, where would they look for him, and how could they possibly save him? The machines were cultivating hundreds of thousands, millions, perhaps even billions of human beings. Marx tried to hold on to hope and trust Morpheus. Before long, she knocked on Mouse's door, but no one answered. She shook her head and was about to leave when the door suddenly opened.

Mouse stood in the doorway, his hair tousled and his expression sleepy. The moment Marx saw him, her eyes lit up.

"I can't sleep..." she said, putting on an innocent expression.

"If you've come to complain about the coffee, I'm afraid I have to disappoint you," he said with a faint smile. "I didn't make it."

"That's a shame. I'd prepared a very convincing speech about your abuse of coffee."

"Right," he smirked. "Come on in."

Marx stepped inside, and it wasn't until the door closed behind her that she noticed Mouse was wearing nothing but his underwear. She tried to ignore it and sat down on the edge of his bed. A pile of floppy disks and various components lay scattered across the table, while a poster and several technical sketches hung above the bed.

"What can I do for you?"

"I don't even know, really. That fan in my room is driving me insane. And I've been feeling strange. You know, I wasn't sad. I just felt... different."

Marx leaned back against the wall. She fell silent for a moment, as though searching for the right words, while Mouse watched her attentively. He didn't judge her or try to crack a joke. He simply listened. In that moment, Marx realized that she didn't regret kissing him at all. Not even a little. And this was the Mouse she had fallen in love with.

"I know what you mean. I went through something similar when they pulled me out of there. And you've only been out for a few weeks..." He sat down beside Marx on the bed.

"I don't regret it. Not at all. I'm glad I found out the truth. But when I was trying to fall asleep, I was almost afraid that when I woke up again, I'd be back there. That all of this was just a dream and I'd feel that emptiness again, that sense that something was wrong without being able to figure out what. The fear and the paranoia... I never want to experience that again. How do I get rid of that feeling?"

"I know a few ways. When I was going through it, I used to visit one of the local healers. But it never quite did the trick. So I created a place where you can relax. You know. Yoga, meditation, that sort of thing."

"You mean a program?" Marx furrowed her brow, trying to keep up with him.

"Bingo."

"But how are we supposed to connect to it? We're in Zion."

Mouse reached for a small metal box on the bedside table, pushed aside several cables, and pulled out a slim data connector. He rested it in his palm and looked at Marx.

She stared at the connector, growing increasingly suspicious.

"Wait. How can we even connect to a program in Zion?"

"Zion has its own computer systems and network environment. Programmers create independent simulations that we can access through compatible interfaces. They don't have to be part of the Matrix. They can run separately, on our own systems."

Marx rested her elbows on her knees.

"So we can create our own simulated world without having to go back to the one we escaped from."

"Exactly. Provided the program is designed properly and you have the necessary connection."

"And the Matrix?"

"You can't connect to it directly from here. It's a different system with a different infrastructure. If we wanted to get into the Matrix, we'd need access through the appropriate interface and a connection to its network. Zion itself isn't an access point."

Marx thought about that for a moment.

"So this isn't the Matrix. It's just another program."

"Yes."

"One that looks like a real place."

"Exactly."

"So... digital wellness?"

"Digital wellness," Mouse confirmed with a nod.

"Well, I suppose it can't hurt to try."

"All right. Lie down and I'll connect you. Then I'll join you."

"Okay."

Marx rubbed her hands together and lay on her back on Mouse's bed. She turned her head to one side to give him access to the connector. A moment later, she found herself in a garden of sorts. She stood on a narrow stone path bordered on either side by low ferns. Before her lay a pond, its surface dotted with a dozen water lilies, reflecting the sunlight. Maple trees leaned over the water, their leaves trembling gently in the breeze, while a wooden structure with open sides and a dark roof stood at the far end of the garden. The air smelled of damp earth, moss, and flowers.

Before she had time to take everything in, Mouse appeared beside her. He was wearing a beige tank top and loose gray sweatpants with wide legs. Marx was dressed the same way. It occurred to her that the clothes were probably another detail Mouse had designed himself.

"Wow. I didn't expect it to be this..."

"Realistic?"

"Exactly."

"That's the idea. If you want to relax somewhere, you need all the sensory experiences the place has to offer. And I won't lie, this program took quite a bit of work. Especially since, without access to the Matrix, I had to figure out all the code for the scents of the plants myself. Our system doesn't support anything like that by default."

"It's... fascinating. Really." Marx smiled.

They followed the path toward the pond. Marx stopped by the railing and leaned over the water. Mouse took her hand, and she didn't resist. She simply shivered slightly.

"Everything okay?"

Marx turned to look at him and nodded. Her gaze was almost hypnotized, as though she had surrendered to the moment. They looked into each other's eyes for a while before Marx raised her free hand and placed it against his cheek. Then she kissed him. Mouse's hand slid from her wrist to her waist, and Marx moved a little closer, because in that moment, there was nowhere else she wanted to be.

When they finally drew apart, Mouse looked at her with an expression she had never seen on his face before. He said nothing. It was as though he were giving her all the space she needed to decide what she wanted next, while making it clear that he wasn't going to pressure her. Words weren't necessary, because somehow Marx understood what his gestures meant. She walked around Mouse and sat down in the grass, crossing her legs into a meditation position.

"How does this work?"

"Pretty much the same way it does in the real world. I usually sit down here..." He settled opposite Marx. "And then I close my eyes."

"All right." Marx nodded and closed her eyes.

"Relax your shoulders, your face, and your hands. You can rest them on your thighs or your knees."

"Okay..."

"Focus on your breathing. Just your breathing," Mouse whispered. "It's a part of you, but it's also all around you. It leads you through the garden along a little path. Maples and bamboo grow beside it, and somewhere in the distance, birds are singing. Keep walking. Slowly. Really slowly. Pick up a small pebble from the path and hold it in your palm. Breathe and keep going. The pebble is smooth and rounded. It isn't cold. Quite the opposite, actually. It's pleasantly warm. A little blue bird flies over your head. And suddenly, you hear water. You follow the sound. It sounds like a waterfall. The bird flew in the same direction, so follow it. Slowly. The pebble is warming your palm. Eventually, you reach a pond filled with lotuses. There's no waterfall there, only water gently lapping against the shore. Meanwhile, the bird is refreshing itself at a little birdbath. Walk a little closer to the pond and kneel beside it. Feel the damp earth. The gentle breeze. Throw the pebble into the water and let it go. Take another breath and slowly exhale. And once more. And now, open your eyes."

Marx slowly opened her eyes. She realized she was still inside Mouse's meditation program and that, thanks to him, she had managed to forget all her problems, if only for a little while. Everything that had been weighing on her seemed to have dissolved.

"Thank you," she whispered.

"Glad I could help."

Barely had Mouse finished speaking when Marx woke up in his bed. She turned her head toward him and noticed that he had disconnected as well, probably even before she had. She rolled onto her side and watched him for a moment.

"How do you feel?" he asked.

"Good." She nodded. "Really good. Thanks to you."

"I'm glad."

He moved closer and gently stroked her cheek. Marx savored his touch and snuggled up to him. Then she kissed him again, this time with a little more passion.

"I can't hold back anymore..."

"Tell me about it," Mouse smirked.